Zasloužíte si lepší život. Pojďte na to.

Proč je důležité, aby žena uměla být otrokyní

       O víkendu jsem si povídal se svou bývalou přítelkyní o mých článcích. Uvědomil jsem si, že jsem očekával spoustu nesouhlasných reakcí na mé články o Šťastné svobodné otrokyni. A stal se pravý opak – dostávám reakce od žen, kde mi za ty články děkují a přiznávají se k tomu, že je to láká.
       Ale až včera mi došlo, proč je tak důležité, aby žena uměla být šťastnou otrokyní. Nejen že to přinese štěstí jejímu muži i jí, ono se jedná o něco ještě daleko podstatnějšího.
       Pracuji na sobě už víc, jak 20 let. Zpočátku ty metody byly velmi pomalé, ale teď je to čím dál rychlejší. A včera poprvé jsem se konečně dostal tam, kam mě to nikdy předtím nepustilo. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem nic nevěděl. Byl jsem malé dítě a to malé dítě nevědělo. Samozřejmě jsem mohl přepnout do staršího Martínka nebo do dospělého Martina, ale to bych ztratil kontakt s tím maličkým. Protože se mi to stalo víceméně náhodou, neměl jsem žádného profesionála, aby mě tím provedl. A sám se tímhle provést nemůžete. To z principu nejde. Proto si nemůžeme pomoct se vším, protože když se dostanete do okamžiku brzy po početí, buď jste v něm naplno a pak nevíte, co dělat nebo víte, co ten maličký potřebuje, ale pak tam nejste naplno. Protože ten maličký ještě neví, co vlastně potřebuje. On jen je. Cítí, když je mu dobře a cítí, když je něco v nepořádku. Ale neví co. Ještě je v mlze, ve které je jen bytí, žádné porozumění a žádné chtění.
       Pomáhala mi jedna žena, která nevěděla, co dělat. A čím víc se snažila tím obvyklým způsobem, tím to bylo horší. Já potřeboval mámu, co ví a ona byla máma, co neví a nechce to přiznat a dokonce mě obviňuje za to, že já to vlastně tak úplně nechci.
       Představte si tu hrůzu – máte mámu, která by měla vědět a ona neví. A Vy nevíte. Můžete se sice napojit tam, kde budete vědět, ale pak už nemůžete být ten menší. Vždycky říkám, že je problém, když v mateřské školce je nejmenší paní učitelka. A co teprve, když má žena miminko v bříšku a ona je menší, než to její miminko. (menší v tomto významu = zná méně, než to miminko, co miminko potřebuje).
       Na začátku miminko nic neví, jen cítí, že je něco v nepořádku. Ono cítí, že má dostávat lásku a že maminku tu lásku neumí dát. Ale nemá pro to slova, neumí si to vysvětlit a tak jen trpí. Ještě horší to je, když maminka neumí lásku dát a myslí si, že umí. Ten nepoměr mezi realitou a její představou činí utrpení miminka ještě větším.
       Proto mi nakonec tato žena uměla pomoct víc, než profesionální terapeutka, protože ona nakonec aspoň přiznala, že neví, co se mnou má dělat. Tato pravdivost nakonec spustila řadu reakcí, na jejímž konci byla úleva.

Kdy nemůžeme po druhém chtít, aby věděl, co chce

       I já jsem dosud dělal tu chybu, že jsem si myslel, že nemám zasahovat do osudu druhého. Je pravda, že to nemáme dělat, když ten druhý je velký. Ale co když ten druhý je v podobném stavu jako miminko-Martínek? Čím víc po něm budeme chtít, aby se rozhodl, co chce, tím víc mu zabraňujeme ve vyléčení.
       Každý problém je ve skutečnosti malé dítě, které křičí o pomoc. Je to obrovský nepoměr, když má člověk v občance 40 let, obvykle se chová jako čtyřicetiletý, ale najednou v určitém okamžiku začne být dvouměsíční miminko.

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

Problém lze vyřešit jen ve věku, ve kterém vznikl

       Řeknu to přesněji: není třeba se vracet do minulosti. Ale musíme uzdravit to vnitřní dítě, v tom věku, ve kterém se problém zasekl. Představte si, že máte díru v podlaze v kuchyni a snažíte se ji opravit v obýváku. Nepůjde to. Stejně tak, když problém vznikl ve 2 měsících Vašeho života, tak ho nemůžete uzdravit v nepřítomnosti svého 2měsíčního já.
       Proto většina terapií moc nepomáhá. Když si povídáme o problému, aktivujeme tím svou část, která umí mluvit. Tedy je rozhodně starší, než 2měsíční a tudíž nemáme šanci problém vyřešit, protože tu část, která má problém, zatlačujeme do pozadí. Proto „mluvící“ terapie fungují jen na méně podstatné věci, jen na ty, které vznikly po 3. roce věku. A pokud u takové terapie začneme používat složité názvosloví, můžeme vyléčit své vnitřní dítě jen ve věku nad 10 let, což je nesmysl, protože v tom věku už traumata nevznikají, pouze se opakují.
       Proto jsou nejúčinnější terapie, kde se moc nemluví. Terapie, kde se pracuje s tělem a s pocity. Proto terapie založené na rozumu fungují jen málo nebo potlačují. (skutečný problém jen potlačí do pozadí, nevyřeší).
       Budete po dvouměsíčním miminku chtít, aby vědělo, co chce? Pokud ano, zatěžujete ho nad míru a zabraňujete mu ve vyléčení.

Za miminko rozhoduji já

       Funguje to jinak. Já musím být schopen za takové malé miminko vzít plnou zodpovědnost. Já jako rodič mám tu povinnost. A když je to na kurzu a já jsem lektor a najednou uvidím, že ten druhý má sice dospělé tělo, ale teď je právě ve věku pod 3 roky, už neplatí, že je to jeho zodpovědnost. Teď ji mám já. V ideálním případě uzdravit to malé miminko, aby se stalo dospělým a pak se zase mohl ten dospělý člověk starat sám o sebe.
       Je důležité poznat, kdy ten druhý je dospělý (nebo aspoň ve věku nad 7 let) a kdy za něj nesmím brát zodpovědnost a kdy je maličký a kdy naopak musím. Protože pro to malé miminko jsou jen 3 možnosti:
       1. Rodič to udělá správně, miminko může zůstat v klidu a uzdravit se a postupně vyrůst.
       2. Rodič to neudělá správně a miminko trpí. Výhodou je, že miminko je v souladu s řádem (rodič má být větší a je). Ale nevýhodou je, že trpí a že není cesta k uzdravení.
       3. Rodič to neudělá správně a miminko si to musí pořešit samo. Problém je, že v takovém případě se problém neuzdraví, jen potlačí. Miminko k tomu musí uvidět, jak to rodiče dělají špatně a tím jde proti přirozenému řádu. A protože ještě není ve věku, kde je to přirozené, musí nepřirozeně „dospět“, aby si pomohlo. Tím pádem to dítě sice přežije, ale jen za tu cenu, že to malé miminko, které by to samo nezvládlo, nechá trpět dál.
       V tom druhém případě miminko ví, ŽE je něco v nepořádku, ale neví, že za to můžou rodiče. Když neví, kdo za to může a jak to udělat, nemůže to uzdravit a musí trpět. Ve třetím případě dítě pojedlo ze stromu poznání a pochopilo, že něco je špatně a hlavně poznalo, v čem je to špatně. Ale to tak malé dítě ještě nemá vědět. Ono má být v blahu nevědomosti a postarat se o něj mají rodiče. Ale rodiče to nedokážou, tak dítě, aby přežilo, musí pojíst ze stromu poznání, ale tím „dospěje“ předčasně a nepřirozeně.
       Takové dítě pak bude „předospělé“ a přezodpovědnělé. Tam kde je přirozené, aby sí dítě hrálo, ono bude starší, než by mělo být. Tato předospělost se pak v dospělosti obrátí a takový člověk bude na jednu stranu předospělý, na druhou stranu nebude umět vzít plně dospělou zodpovědnost za sebe. Obvykle ji o to víc bude brát za druhé. To jsou ti všichni „záchranáři“ a spasitelé, co si neumí užít vlastního života.

Náhoda?

       Je jen náhoda, že jsem se dostal do kontaktu s tak malým Martínkem, až když jsem začal praktikovat šťastné otroctví? Podle mě ne. Dokud muž neumí být plně Pánem a žena plně otrokyní, nemají žádný přístup k těm částem sama sebe, které jsou totálně bezmocné. Proto tak moc pomáhá šťastné otroctví. Protože s pomocí tohoto přístupu se mohou oba potkat s těmito svými částmi, které jsou jinými cestami prakticky nedostupné.
       Co je úkolem ženy a muže? Myslíte, že jejich úkolem je být šťastní? Ne. Jejich úkolem je dát život a pak svým dětem dát pocítit plné mužství a ženství. Proto moderní společnost vymírá. Má moc hezké myšlenky, jak máme být všichni rovnocenní a hodní. Ale čím dál méně dětí ukazuje na základní problém. Navíc myšlenku rovnocennosti zneužívají ti, co jsou rovnocennější. A čím víc je daný muž hodný, tím menší má šanci najít ženu. A čím je žena hodnější, tím víc ve vztahu trpí. To je ten důvod, proč se ženy bojí být otrokyněmi. Protože si myslí, že pak dopadnou jako žena-hadr. Ale ve skutečnosti je to právě naopak. Hodná žena trpí, protože se snaží být jiná, než je. Otrokyně se nesnaží být hodná. Naopak správný pán ji ponouká k tomu, aby proti němu co nejvíc bojovala. On je silný a ví, že si ji zkrotí i tak a když ne, tak si ji nezaslouží. Žena hadr se snaží být hodná a uvnitř trpí. Šťastná otrokyně se o nic nesnaží, ona je zkrocena a díky tomu je šťastná. A svobodná je proto, že zkrocen je ve skutečnosti její strach, ona sama je osvobozena.
       Navenek žena-hadr a šťastná otrokyně mohou vypadat podobně. Ale žena-hadr čím víc slouží, tím je nešťastnější. Šťastná otrokyně je tím šťastnější. Protože žena-hadr to dělá ze strachu, bojí se projevit. Šťastná otrokyně se projevila a dostala láskyplné hranice, které ji dovedly k tomu, že mohla dojít k ženské energii, která ji činí šťastnou. Žena-hadr si sama bere svobodu svým strachem. Šťastná otrokyně se ničeho nebála a plně se projevila a zjistila, že tohle je ta nejlepší možnost ze všech. Žena-hadr v tom naopak zůstává, protože se bojí, co by se stalo, kdyby se za sebe postavila.
       Ženě-hadru bere sílu její strach i její muž. Šťastné otrokyni její Pán sílu nebere, naopak. Čím víc má šťastná otrokyně síly, tím slastnější bude pro oba její zkrocení. Současně je to výzva pro Pána, protože jen silný muž dokáže takovou ženu zkrotit. O to víc si ona pak toho bude vážit, protože on je možná jediný, kdo to svede.

Úkol ženy

       Úkolem ženy je být prostředníkem, tlumočníkem mezi světem muže a světem dítěte. Úkolem muže je chránit rodinu svou silou a tudíž musí být bezcitný. Plně cítící muž nemůže nikdy zabít zvíře. (Ale tím by zabil svou rodinu hlady). Plně soucitný muž nemůže zabít jiného člověka, ani když jde zabít jeho ženu a děti. Proto ty domněle moudré původní kmeny skoro vymřely. Měli moudrost, ale neměli sílu se postavit bílému muži. A k čemu je moudrost, když mě vybijou?
       Úkolem muže je nedovolit nikomu, aby vztáhl ruku na jeho rodinu. A zabít to, co se musí zabít, aby mohla jeho rodina dál žít.
       Ale pro dítě by byla příliš velká zátěž se potkat s takovou mírou násilí a síly. Proto je tam žena, která chrání dítě i samu sebe před mužem. Ale dělá to úplně jinak, než muž. Zatímco muž chrání násilím, žena chrání nenásilím.
       Úkolem ženy je udělat kolem sebe a dětí ochranné pole, ve kterém násilí nemá vůbec šanci existovat. Vždy to ukazuji tak, že muž bojovník přichází domů a v určité vzdálenosti od domu najednou všechny jeho zbraně i brnění odpadnou. A domů přichází jemný a mírumilovný muž. Aniž by se o to staral. To je úkol ženy. A žena to dělá tak, že je jeho oddanou služebnicí, která ani trochu s mužem nebojuje a on tím pádem touží ji chránit. MUŽ nechrání ženu, protože se to musí. On po tom touží.
       Proto je dítě v bezpečí. Protože má dva kruhy ochrany. A proto „poslední perimetr“ chrání žena. Protože to nejcennější vždy chrání ten nejmocnější. Nezranitelná ženská energie je vždy mocnější, než jakkoliv silná mužská energie. Jen my jako společnost jsme zapomněli, že něco takového existuje a bohužel ani ty domorodé kmeny to neuměly doopravdy, jinak by je bílý muž nezničil.

Proč dítě potřebuje mámu šťastnou otrokyni

       Aby žena mohla porozumět tomu, jak to má bezmocné dítě, musí to sama umět. Proto je pro dítě životně důležité, aby jeho matka uměla být šťastnou otrokyní. A to ze čtyř důvodů.
       1. Čím víc je žena v ženské energii (a šťastná otrokyně je vrcholem ženské energie), tím víc lásky umí dát. Dítě nutně potřebuje ženskou lásku, aby mohlo být emočně vyživeno.
       2. Čím víc je žena v ženské energii, tím plněji může být muž v mužské energii. A tím jednak dítě může dostat plněji mužskou lásku a druhak je celá rodina víc v bezpečí.
       3. Čím je žena víc v nezranitelné ženské energii, tím je poslední perimetr víc chráněn. Kombinace mužské a ženské ochrany pak činí celou rodinu nezničitelnou a nezranitelnou.
       4. Šťastná otrokyně má přímý přístup k zážitku plné bezmocnosti, která je v důsledku vlastně ta nejmocnější. To jednak umí žena dát svému dítěti, takže dítě nemusí předčasně dospět a může se plně přirozeně vyvinout. Druhak taková žena rozumí plně svému dítěti a tudíž dítě dostane, co potřebuje, aniž by si o to muselo říkat, což je zkušenost, po které touží každé dítě.
       Důkazem, jak je to důležité, je i to, že po tom touží spousta žen. Proto ženy neříkají mužům, co chtějí. Protože to chtějí dostat, aniž si o to řeknou. Ale to muž dokáže jen když je plně v mužské energii a nejvyšší stupeň, který znám, je Pán. Pán, který má vše v rukou a má plný přístup ke všemu.

Co jako žena chceš?

       Co jako žena chceš? Chceš dostat vše, co chceš a co potřebuješ, aniž by sis o to řekla? To moderní psychologie odmítá a má pravdu, v rámci vztahů, které dnes máme, je to nemožné. Ale je to možné, když se tomu správnému muži plně dáš. A aby to bylo horší, dnes to nikdo neumí, takže se to budete muset učit spolu.
       Pokud Ti stačí jen se o muže opřít, stačí, když budeš menší, než muž. Nemusíš být hned otrokyní, stačí když budeš aspoň trochu ženou v ženské energii.
       Nebo chceš raději rovnoprávnost a o vše si muset říct a vše si vybojovat? Pak rozhodně chtěj rovnocenný vztah.
       Nebo chceš mít muže, který se o Tebe bude opírat? K tomu vede jediná cesta – buď silná a vše zvládni sama. Slabý muž přijde pak sám.

Vždy je něco za něco

       Víte, že z Titanicu se zachránilo procentuálně větší množství nejchudších žen, než nejbohatších mužů? Proč? Protože muži se chovali jako muži a přenechali své místo ženám a dětem.
       Ale proč by to dělali dnes, když jsou krmeni představou rovnoprávnosti? Proč dávat své místo někomu, kdo je stejně mocný jako já? Ať si ho vybojuje.
       Ženy musí zvážit, co chtějí. Jsou mrchy, které umí získat výhody obou možností. Ale to jen proto, že jsou někteří muži blbí. Nemrchy si musí vybrat. Chci speciální zacházení a jsem pro to ochotná se muži dát? Nebo se mu nechci dát a chci, aby se ke mně choval jako k muži s prsama?
       Spousta žen si stěžuje. Ale MUŽi tady jsou. Jen abyste je uviděly, musíte se změnit. Musíte se stát ženami v ženské energii, abyste uviděly MUŽe v mužské energii. MUŽ v mužské energii není ochočený, bude si s Vámi dělat, co chce. Ale když Vy budete v ženské energii, dokážete z každého muže udělat svého ochránce.
       Chcete, aby Vás muži chránili nebo s nimi chcete bojovat? Abyste byla chráněna mužem, musíte se mu plně odevzdat. Nejvyšším stupněm je šťastná otrokyně. O takovou ženu pečuje o to víc, že nemusí. Ale její energie je taková, že v něm vzbudí potřebu ji chránit.
       A když toto žena umí, jejich dítě se to naučí také a bude v bezpečí a lásce, jakou si ani neumíme představit.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Jak funguje náš svět

       Většina z nás věří, že nejlepším receptem na život je „Chovej se k druhým tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali k Tobě.“
       Ale tahle rada kupodivu často nefunguje. Proč? Rozhodně nefunguje tak, že každý, kdo se k druhým chová hezky, dostává od celého světa jen hezké chování. Proč?
       Představte si, že tygr a antilopa se chovají podle tohoto receptu. Tygrovi asi nebude moc chutnat vegetariánská strava a antilopa z masa taky nebude nadšená.
       Takže by asi byl lepší slogan: Chovej se ke každému tak, jak on chce. Ale kupodivu ani to nefunguje. Jsou lidé a části a vnitřní bytosti, které se k nám budou chovat tím hůř, čím servilněji jim budeme podlézat.
       Funguje jediné: Chovej se ke každému tak, jak to potřebuje. Aby to bylo ještě horší, co když daný člověk něco chce vědomě a něco jiného podvědomě? Nebo dokonce co když vědomě chce něco a i vědomě ví, že něco jiného potřebuje? A podvědomí to může pak zamotat ještě víc. Nemluvě o tom, že v podvědomí může být mnoho různých tendencí. Co s tím?

Proto nefungují návody na život

       Většina lidí touží najít návod na život. Když se podle něj budu chovat, bude mi dobře. Problém je, že existuje jediný návod. Žádné desatero, ani stotero ani miliontero.
       Udělej to, co je v daném okamžiku to nejlepší pro nejvyšší dobro a bude vše v pořádku. Také můžeme říct: Udělej, co Vaše duše potřebují. I když to desatero nebo miliontero (světské zákony) zakazuje. Přesto je dobré dodržovat i zákony, protože když porušíte jen vesmírný zákon, potrestá Vás jen Vesmír. Když porušíte vesmírný i světský zákon, potrestá Vás Vesmír i skrze světskou spravedlnost.
       Bohužel se občas dostanete do situace, kdy můžete porušit buď vesmírný nebo světský zákon. Dlouho jsem se domníval, že nesmím na klienta ani zvýšit hlas, natož mu vynadat. Pak přišla dvojice, kde muž byl vážně nemocný a žena ho nenechala ani promluvit. Byl jsem naučen být vždy mírný a jemný, takže jsem to mnohokrát ženě vysvětlil a doufal, že to pochopí. Ale nestalo se. Po každém vysvětlení mi to odkývala a po jedné minutě bylo vše po starém. Půl hodiny jsem cítil, že jí to musím říct od plic, ale bál jsem se. Bál jsem se porušit zákon mého učitele. Použil jsem znovu a znovu jeho metodu, aby to pochopila a já přitom nemusel zvýšit hlas. A znovu a znovu se nic nestalo.
       Nakonec jsem jí vynadal. Dal jsem si na čas, abych měl jistotu, že v tom nejsem emočně, že je to zdravé vyjádření. Oba mi za to nakonec poděkovali. Kdybych zůstal milý a jemný, nikdy by to nepochopila.
       Když si musíte vybrat, doporučuji nejdřív dodržet společenský zákon. Ale pokud to nefunguje a světská moc jde po Vás víc, nezbyde Vám, než dodržet vesmírný zákon.
       Kdysi jsem věřil, že vše je o mě a když se mi něco děje, musím to změnit v sobě. To je pravda, ale já to dělal nesprávným způsobem. Já vždy v sobě hledal vinu. A vesmír Vám ukáže, jak to máte, abyste si mohl vybrat, zda to tak skutečně chcete. Takže když jsem věřil, že je vše moje vina, Vesmír mi ukázal, jaký bude výsledek. A já dostal pokutu, i když jsem zaparkoval na místě, kde to bylo dovoleno. V téže době na mě moje bývalá přítelkyně podala trestní oznámení, že jsem ji okradl, přestože ona okradla mě. A mě to došlo. Nemohu víc dodržovat zákony. Nemohu zaparkovat lépe, než když jsem zaparkoval na místě, kde se to smí. A nemohu se víc starat o správné parkování, než jsem to dělal tehdy. Nemohu už víc zajistit, abych někoho o něco neošidil, než když jsem se nechal sám ošidit.
       A konečně mě to došlo. Není pravda, že za všechno můžu já. Naopak někdy musím mít sílu ukázat na toho, kdo za to může doopravdy. A co se stalo pak? Když jsem pak volal na policii, tak mi hned řekli: Jo, Vy jste ten, co si to na něj vymyslela. A i když už se zdaleka tolik nebojím parkovat (bydlím teď v Praze a tam se někdy nedá zaparkovat správně), pokuty nedostávám. (Ťukám na dřevo). Vesmír mi ukázal, že se řídím špatným zákonem a věřím, že kdybych to nepochopil, dostal bych po čumáku, i když (přesněji řečenoprávě protože) jsem byl nesmírně hodný a staral se o spravedlnost i pro ty druhé, víc než pro sebe.

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

Jediný návod

       Jediný fungující návod je: Nalaď se nahoru a udělej to, co cítíš jako správné. Podívej se na následky. Když jsou neuspokojující, neumíš se ještě naladit a musíš to udělat jinak.
       Dokonale to ale může fungovat jen když přijímáme vše, co existuje, tedy když je nám jedno, co je to nejlepší v daném okamžiku. Čím víc rozlišujeme dobré a špatné, tím větší šance je, že se nenaladíme dobře.
       A teď se podívejte na náš život: Kolem nás je spousta násilí, i když proti němu bojujeme. Drogy jsou pořád, i když na boj s nimi vynakládáme miliardy. Světový mír pořád nepřichází, i když za něj bojujeme. Čím svobodnější necháváme naše děti a naše menšiny, tím horšího zacházení od nich se nám dostává. Skutečně tady něco nesmrdí?
       Jako příklad nesprávného nenásilí vždy dávám Tibet. Tibeťané byli vojenský národ. Pak najednou násilí odmítli a šli pěstovat nenásilí. Jak to, že pak byli násilně připojeni k Číně? No protože když odmítneme svoje vlastní násilí, ono se nemůže ztratit. Buď ho „uzdravíme“ a pak vznikne násilí, které nás chrání a zbytečně neubližuje. Nebo ho odmítneme a ono se pak připojí k jinému členu rodiny. A když jsme stát, tak třeba k jinému státu. Je to paradox, ale Tibet byl násilně přičleněn k Číně i s pomocí vlastního násilí, které si Čína ráda vzala, protože pro něj měla uplatnění.
       Takže když někdy budete dělat něco „správně“, dívejte se na výsledek. Jedině ten rozhodne, jestli je to skutečně správně nebo jestli si jen něco namlouváte. Vaše filozofie, víra, názory i přesvědčení nejsou důležité. Důležitá je skutečnost.
       Bohužel spoustu věcí, které jako společnost děláme, děláme na základě omylů. A místo abychom se zamysleli a začali to dělat jinak, děláme to špatně ještě silněji. A divíme se, proč to nefunguje.

Komu to slouží?

       Staří latiníci na to měli výraz: Cui bono? Komu to slouží?
       Proč děláme to, co nefunguje a neděláme to, co by fungovalo? Nevěřím, že je to z hlouposti. Ano, někdy chybí informace a ten starý nefunkční názor je v nás tak zažraný, že nás nenapadne ho zpochybnit. Ale proč se bráníme informacím, které by nám mohly pomoct? Proč tolik lidí odmítá investovat do svého života a postarat se o něj, zatímco o auto nebo dům se starají a investují do nich?
       A tady přichází ke slovu to staré Komu to slouží? Jednak to vyhovuje parazitům v nás. Jsou v nás různé části, kterým vyhovuje, když nám není dobře. Většinou je to ze strachu. Ale pak jsou i vnější paraziti. Jsou lidé, kteří, aniž o tom víme, nás ovládají. Proto se mnohé už dávno ověřené pravdy neobjevují v televizi a jiné už dávno vyvrácené mýty se tam stále opakují.

Všechno začíná u mě

       Každý je zodpovědný sám za sebe. Máte život, jaký si přejete? Pokud ne, proč to nezměníte? Jestli Vám to připadá těžké, komu to slouží?
       Komu slouží, abyste věřil/a, že Váš život nemůže být lepší? Komu slouží, abyste měl/a horší život, než si dokážete představit? Komu slouží, že už na tom dávno neděláte? Jakého parazita v sobě a nad sebou živíte? A jak dlouho ještě?
       Až se očistíte, budete moci žít svobodně a budete moci dělat v každém okamžiku to nejsprávnějšího bez přemýšlení, bez snahy, bez toho, že byste se museli rozmyšlet, zda uděláte to správné nebo to, co chcete. Stane se to Vaší přirozeností. Těším se na Vás.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Protiřečíte si

       Na webu píšete, že bychom měli přijmout všechno a všechny. A současně jinde říkáte, že máme vyjádřit vztek, když ho máme. Ale to nejde dohromady. Co tedy mám dělat?
       Ano, někdy mluvím o cíli. A jindy o cestě k tomu cíli. Cílem našeho života je bezpochyby přijmout vše, co existuje. Všimněte si, že neříkám, že máte přijmout vše, co existuje. Ode mě skoro nikdy neuslyšíte: „Přijmi...“. Protože přijetí nejde přikázat nebo k němu přinutit. Ale je možné se naučit kroky, které k přijetí vedou.
       Že máme věci přijímat, říká mnoho ezoteriků, někteří psychologové, mnohá náboženství. Proto Ježíš říká: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem.“
       Jenže Ježíš neříká: „Buď blbej a dovol každýmu, ať Ti ubližuje, jak se mu zlíbí. Ještě mu za to dej chleba. A když Ti pak bude ubližovat ještě víc, dej mu ještě víc dobrého.“ To je obrovské nepochopení. Zde Bible popisuje cílový stav: Když všechno přijmeš, oplatíš zlo dobrem a ono se tím změní v dobro.
       Ale je tady ještě malý problém. Sám Ježíš nám dal špatný příklad. Možná to tehdy bylo nejlepší možné řešení, ale rozhodně ne to nejlepší.Když to přísloví s chlebem spojíme s Ježíšovým příběhem, může se nám stát (a církvi se to rozhodně podařilo), že si začneme myslet, že naším cílem je nechat si ublížit, obětovat se.
       Ne. I Ježíš vyhnal kupce z chrámu. On také někdy jasně ukázal hranice. Ale v našem podvědomí zůstává jiný obraz (který se hodil těm, kteří křesťanství zneužili k tomu, aby mohli našim předkům vládnout): Nech si ublížit a za to dostaneš království boží na nebi.
       Bohužel tak to nefunguje. Kdo si nechá ublížit jednou, stane se náchylnějším k tomu, aby mu ubližovali i příště a příště a pak pořád.

Cíl a cesta

       Je důležité poznat, kdy mluvím o cíli a jak ho poznáte a kdy o cestě k němu. Cíl poznáte tak, že budete vše přijímat, ke všem se budete chovat dobře a oni vám dobrem oplatí.
       Představte si to na fyzické síle. Jsou lidé, kteří křičí, abyste jim uhli. Takový člověk musí hodně hrozit, abyste mu šli z cesty a Vy ze strachu uhnete. A někdy tím křičením a vyhrožováním jen provokuje, abyste mu schválně do cesty vlezli.
       Ale pak potkáte lamželezo, které nic neřekne a Vy se mu klidíte z cesty, protože s ním nechcete přijít do křížku, protože víte, co Vám hrozí, i když Vám ničím nevyhrožuje. Neřekne ani slovo a Vy víte, kde je Vaše místo.
       Stejně tak oplácet chlebem může jen ten, kdo už je dost silný (nebo mocně slabý) na to, aby to tomu druhému došlo a on uviděl jeho sílu, která je uvnitř a která způsobí, že se obrátí (viz román Bídníci, kde okradený dá zloději ještě víc a on díky tomu pochopí, že nechce být zloděj).
       Když oplácíme chlebem ze strachu oplatit kamenem, nebude to fungovat a příště dostaneme větším kamenem. Když ale oplácíme chlebem z vnitřní síly, která umí oplatit kamenem, ale už nemusí ani to, protože je větší (už jsem dost velké lamželezo, takže už to nemusím vykřikovat), než ten kámen, toho druhého to úplně změní a my jsme v bezpečí.
       Proto dokud nevyrosteme dostatečně, abychom byli oním lamželezem, kterému se nikdo neopováží jakkoliv zkřížit cestu = dokud nepřijímáme vše SKUTEČNĚ a DOOPRAVDY, jen bychom si na to hráli a nefungovalo by to. Takže cíl sice známe, ale nesmíme předstírat, že už tam jsme. To bychom dostali pěknou nakládačku.
       K cíli vede cesta. A cestou je být pravdivý. Tedy nepředstírat, že už jsme to přijali, když na to máme vztek. Nepředstírat, že už to umíme, když ne. Nepředstírat, že to máme rádi, když nás to sere. Právě naopak: Být pravdivý znamená, že pravdivě přiznám (když není bezpečné navenek, tak alespoň sám sobě), že to ještě neumím, že to ještě nepřijímám, že mě to sere, že jsem smutný atd.
       A když pravdivě přijmu, že to je tak, jak to je, o maličko povyrostu. A časem zjistím, že mě to už nesere, protože už jsem to přerostl. Už to není důležité, protože to buď umím změnit nebo to najednou není důležité.
       Zatímco kdybych předsíral, s každou lží bych sice možná navenek vypadal silnější, ale uvnitř bych byl slabší (říkám tomu dutá síla).

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

Omyl náboženství

       V tomto nepochopení spočívá základní problém většiny náboženství, filozofií a ezoteriků. Oni se snaží, abychom už byli v cíli, aniž tam jsme. Ale tím se ještě víc ukazuje ten nesoulad a tím je faleš zřetelnější. A protože oni sami v cíli nejsou, neznají tu cestu k němu. Ale cítí, jak cíl vypadá, to cítíme více nebo méně všichni. Ale protože k němu nedošli, jen se dozvěděli, jak vypadá, neumí, jak nás tam dovést. A kdo nebyl v cíli, může snadno zaměnit cestu za cíl. Takže oni v představě, že k cíli dojdeme tak, že budeme předstírat, že v něm jsme (tak to dělají oni), chtějí po nás totéž. A čím jsou od cíle vzdálenější, tím spíše to budou dělat násilným násilím. (toto sousloví jsem napsal proto, že existuje ještě něco jako „osvobozující násilí“, které se pozná podle toho, že to člověku pomůže a on je za to od srdce rád. Zatímco násilné násilí člověku ublíží, i když to zvenku jako násilí vůbec nemusí vypadat).
       Proto je mimochodem islám tak nebezpečný, protože je tam mix věcí, které jsou pravdivé (které způsobují, že mu lidé věří a přitahuje je) a kněží, kteří jsou od pravdy na hony vzdáleni a o to víc tu svou pravdu prosazují. A proti němu je naše civilizace, která je v mnoha věcech úplně mimo, zejména svým pevným přesvědčením, že máme na vše odpovídat chlebem. Že si tím říkáme o to, abychom skončili jako Ježíšovo fyzické tělo, je bohužel smutná realita.
       
       Naštěstí v každém náboženství existují i lidé, kteří k cíli došli. Poznáte je podle toho, že soucítí, ale způsobem, který Vám dává sílu. Dávájí chleba a Vy přestáváte házet kameny. Nezlobí se na Vás, že jste naštvaný, naopak a Vy díky tomu své naštvání začnete přerůstat.
       To je důležité odlišit od pomahačů. Pomahač Vám dá chleba a vy máte chuť mu další ukrást. On po Vás chlebem a Vy po něm ještě větším kamenem. Soucítí s Vámi, ale tak, že Vám to bere chuť to změnit a místo toho Vás ještě víc uvrhává do pozice oběti. Chce Vás změnit a neumí to. Tak se na Vás zlobí, že to neděláte, jak on chce. Jestli Vám to připomíná např. roli mnoha charitativních organizací, bingo.

Správný učitel

       Správný učitel Vám nebude říkat, že máte věci přijímat, ale naučí Vás jak. Nebude Vás učit sílu tím, že slabost je špatná, ale bude mít pochopení pro Vaši slabost a přitom Vás bude učit, jak být silný i tím, že přijmete i svou slabost a současně Vás třeba i silou přiměje, abyste do síly šel, pokud si to tak přejete.
       Obecně čím více věcí Váš učitel odmítá, tím je dále od cíle. To neznamená, že nutně musí být špatný učitel. Nemusíme dojít do cíle hned. Jen vás nemůže naučit přijímat to, co sám odmítá. A bohužel Vás nemůže pořádně naučit ani to, co přijímá. Protože když odmítám opak něčeho, na nějaké úrovni odmítám i to něco, protože to něco a jeho opak jsou spojeni a úplné přijetí je možné jen skrze přijetí obou protikladů.
       Ale možná jste úplně na začátku a snadněji se jednu polarita naučíte od někoho, kdo umí jen ji. V první třídě je také snadnější se naučit kladná čísla, když nám učitel zamlčí existenci záporných. Bylo by to pro nás moc složité.
       I proto i ten správný učitel někdy řekne jen půlku pravdy. Ale na přímou otázku by měl existenci záporných čísel připustit nebo říct, že to je ještě příliš komplikované.
       Proto si správný učitel často protiřečí. Ale když se ho zeptáte, vysvětlí Vám to tak, že najednou pochopíte princip a najednou zmizí protikladnost, ale objeví se nové spojení. Učitel, který tam ještě není, se s Vámi odmítne bavit a řekne Vám, že mu musíte věřit.
       Když si učitel nikdy neprotiřečí, znamená to, že jste v mateřské školce nebo na postgraduálu. V mateřské školce protiklady nejsou, protože jsou pro Vás ještě moc složité. Na základní a střední škole postupně protiklady poznáváme. A na postgraduálu pochopíme, že vlastně protiklady nejsou. Že nikdy nebyly. Že jen naše oddělenost způsobovala, že to tak vypadalo.
       Na začátku protikladné pravdy odmítáte. Buď je to tak nebo tak. Buď má pravdu ezoterika nebo materialismus.
       Později si začnete všímat, že žádný extrém nemá úplnou pravdu (ani třetí extrém = střed). A současně na každém z nich něco je. Přestanete se bát protiřečení, později dokonce začnete ty paradoxy mít rád. A na úplném konci pochopíte, že tam, kde není z hlediska nižšího pochopení protiřečení, tam není celá pravda. Že celá pravda je jen tam, kde jsou oba protiklady spojeny. A na základě toho můžete přerůst to rozdělení. Už nemá pravdu ani ezoterika ani materialismus. Můžete přijmout to pro Vás dobré z obou světů, aniž byste se nad kterýkoliv povyšoval.
       A pak bude každý učitel správný. Od toho, kdo je v mateřské školce, se naučíte, kolik už jste ušli a jak za to můžete být vděční. Od těch, kteří jsou na základní škole, se naučíte něco o jejich extrému. Ale protože už znáte princip, dokážete si dovodit druhou stranu rovnice. A už se na ně nemusíte zlobit, že něco neví, protože už na tom nejste závislí. A s těmi, co jsou na postgraduálu, si můžete báječně užít různých krás paradoxů a domnělých protiřečení.
       A začnete si užívat, jak ten stejný učitel mluví různě s různými žáky. Já třeba ještě neumím moc dobře učit na mateřské školce. Ale dokud se to nenaučím, nemůžu mít skutečný úspěch. Protože prodat miliony knih můžete jen když řeknete jasné pravdy (tedy neúplné) tak, aby pokud možno nebyly neúplné. Tenhle paradox zatím ještě neumím.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Proč nemůžeme milovat jen jednoho člověka

       Dovolil jsem si napsat tuto provokativní větu do článku Proč se zamilovávám do špatných mužů?
       Musím to upřesnit: Můžeme milovat jen jednoho člověka. Za tu cenu, že to bude láska podměrečná. Proč to tvrdím? Protože láska je jen jedna. Když ji ztlumím vůči jednomu člověku, nechtěně ji ztlumím i vůči těm, které chci milovat i vůči sobě.

Lásku si nevybíráme

       Celá představa věrnosti vychází z představy, že si můžeme vybrat, zda budeme celý život milovat jen jednoho člověka. Ale to nejde. Tedy jde. Ale jen za tu cenu, že celý život budeme žít toto naše rozhodnutí, nikoliv náš život. A to nejde. Dokonce i lidé, kteří mají pevnou vůli a dokáží se takto od života oddělit, obvykle nakonec selhávají. Protože aby uspěli úplně, museli by umřít a to jim nakonec zbytky jejich životaschipnosti nedovolí.
       To je skutečný důvod, proč jsou lidé nevěrní i tam, kde jim za to hrozí smrt. Ve skutečnosti rozhodnout se, že budu tomu druhému věrný, bez ohledu na sebe, je taková malá smrt. Je to rozhodnutí, které nás odvádí od lásky a od života.

Živá věrnost je možná

       Přesto věrnost je možná. A dokonce živá věrnost. Ale živou věrnost si nemůžete vydupat. Tu si musíte zasloužit.
       Ale ne tím, že byste si to musel/a zasloužit nebo odpracovat nebo směnit za něco jiného. To není pravda. Věrnost si nemůžete zasloužit tím, že se nějak chováte k tomu, kdo chcete, aby Vám byl věrný.
       Věrnost si můžete zasloužit jedině tím, že ctíte lásku a život. A nejhorší je, že si to nejde odsloužit. Musíte každou chvílí svého života „sloužit“ lásce a ona pak bude sloužit Vám. A ani nesmíte určit, že Vám smí sloužit jen tím, že Vám ten druhý bude věrný. Musíte se lásce otevřít a dovolit jí, aby Vás obohatila čímkoliv ona uzná za vhodné.
       Když budete taková žena (takový muž), že Váš partner nebude chtít jiného/jinou, jen tehdy to bude skutečná věrnost od srdce. A to jde jen tak, že budete plně živá/ý a nebudete lásku spoutávat. Proto je skutečná věrnost tak řídká.
       Falešná věrnost je snadná. Na chvíli. Ale na celý život je to neskutečná tíha. Proto jsou lidé nevěrní i tam, kde jim za to hrozí smrt. Protože ta tíha je větší, než dokáže aspoň trochu živý člověk unést. A i chodící mrtvola chce žít (proto je tolik případů kněží, kteří zneužívají děti. Takhle končí potlačování naší přirozenosti. Oč lépe by bylo nám všem, kdyby celibát platil jen pro ty, co ho chtějí ze své přirozenosti a ne proto, aby mohli být knězi).
       Ještě jedna nepěkná zákonitost se ukazuje v konstelacích: Když je muž slabý a neumí si vzít svou ženu a když se neodváží si vzít jinou dospělou ženu, může se stát, že si nakonec vezme bezbranné dítě. Skutečně chcete „věrnost“ za tu cenu, že Váš partner bude zneužívat Vaše dítě? (To zneužívání je nejčastěji nesexuální, ale i tak snižuje možnost takového dítěte najít si v dospělosti plnohodnotný vztah). To je přirozený důsledek povinné věrnosti, naštěstí ne u každého takového muže. Někteří raději pomalu zemřou, než by to udělali a jiní si místo milenky najdou něco jiného, k čemu můžou utéct.

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

Láska si vybírá nás

       Naší přirozeností je žít. A když nežijeme (= nemilujeme dost), najde nám život někoho dalšího, do koho se můžeme zbláznit.
       Ale my jsme uvěřili, že láska slouží nám. Není to tak. To my sloužíme lásce. Proto je životu jedno a dá nám do cesty novou lásku, i kdybychom za to měli zaplatit životem. Protože na nějaké úrovni minutu nežít je horší, než zemřít.
       Život nám posílá lásku, abychom se na své cestě posunuli dál. Proto se zamilováváme často do někoho, do koho nechceme. Nebo zjistíme, že ho nechceme po pár letech. Čím víc máme pro lásku podmínek, tím spíše se zamilujeme do někoho, koho nechceme milovat, protože naším úkolem není mít příjemný život, ale naučit se, co je třeba. A jen pak můžeme mít přijemný život.
       Proto se Julie zamilovala do Romea a naopak. Život chce, aby se Montekové i Kapuleti spojili. A je mu jedno, jestli při tom někdo umře. Oni se beztak nakonec spojí, tak buď to půjde do dobrém nebo si to ti lidi zkomplikují.
       Voda musí stéct dolů a my se musíme stát celistvými (=nic neodmítajícími) bytostmi. Tečka. Jestli to někomu sebere dům, když se vodě postaví nebo jestli to někoho semele, když se postaví lásce a životu, to Život nezajímá. Pro něj je podstatné, jestli se to naučíme nebo ne.
       Když ne, narodíme se znovu. A znovu a znovu, dokud se to nenaučíme. Jakmile se to naučíme, tento problém zmizí.
       Láska nám neomylně vybírá právě toho, od koho se máme učit. Ti, co se učí pomalu, možná vystačí s jedním člověkem na celý život, i když se nevyvíjí. (Ale rozvodové statistiky říkají něco jiného. Když navíc zjistíme, že spousta manželství je mrtvých a že nevěrný je v průběhu života skoro každý, zjistíme, že bohužel dnes to neplatí ani pro repetenty).

Důležité je položit správnou otázku

       Většina lidí se ptá, zda být věrný partnerovi nebo ne. Když otázku položíme takto a věříme, že my jsme špatní, když jsme se zamilovali do někoho jiného a když věříme, že si můžeme vybrat milovat jen jednoho člověka, rozumová odpověď je jasná každému, kdo těmto bludům věří. Ale není to pravda, protože pokušení příchází znovu a znovu.Protože to není pokušení, to je další pokus Života, abychom konečně pochopili.
       Ale co když otázku položíme jinak: Mám být věrný sobě nebo svému partnerovi?
       Ale ani tato otázka není přesná. Správně zní: Mám být věrný sobě, svému životu a svému partnerovi nebo mám být věrný jeho a mým strachům?

Takže mám být nevěrný?

       Ne. Důležité je vždy se zeptat, proč se vůbec možnost nevěry nabízí.
       Chci být věrný, protože je to to nejlepší pro mě? Nebo ze strachu?
       Pokud si vyberete to první, další otázka je smrtící: A když je to to nejlepší pro Vás, proč Vám vůbec vesmír možnost nevěry nabízí? Je tak hloupý?
       Samozřejmě ještě máte logickou možnost, jak nedostat šach-mat: „Prostě mě jen zkouší, zda odolám“. Pamatujete na jednu postavu z filmu S čerty nejsou žerty? Na toho mnicha, co pořád odolává pokušením? Ve skutečnosti TÍM se vzdaluje od života. Jak to máte Vy? Sa mozřejmě ne tak, jak tento mnich. Ale skutečně?
       Jsem si jistý, že pokud je pro Vás věrnost to nejlepší řešení, že Vás ani nenapadne pomyšlení na jiného muže/jinou ženu.
       Pokud Vás to napadá, znamená to, že máte přijmout MOŽNOST milovat víc lidí. Nemusíte s nimi spát. Podstatné je neodmítnout tu lásku. Neodřezat se od ní. Jestli pak budete podle měřítek naší společnsoti věrný/á nebo nevěrná/ý, je už Vaše osobní věc. O to nejde. To je nepodstatné vzhledem k tomu, zda budete věrný sám sobě a svému životu.

Z jakého ůvodu chci být nevěrný?

       Je to proto, že se bojím blízkosti s mým partnerem? Pak buďte věrná/ý sobě a do nevěry se nepouštějte.
       Nebo je to proto, že kdybych svou lásku nevyjádřil, kousek ze mě by uhynul? Pak je na Vás, jestli se s někým jiným vyspíte nebo ne, o to nejde, ale rozhodně neodmítejte prožít tu lásku a touhu, které cítíte. Jestli to pak i zrealizujete, není úplně podstatné (i když většinou ano), důležitější je, jak se postavíte k lásce, kterou cítíte.
       Když se s někým vyspíte a pak se od něj odříznete, udělal/a jste to nejhorší. Nejdřív jste nevěrná partnerovu strachu a pak sobě.
       Takže pokud se víníte za nevěru, která se už stala, přestaňte si to tím komplikovat. Prostě jste byl/a živý/á. Možná jste to udělal/a špatně, možná ne. Špatné je to jen tehy, když jste se tím chtěl/a tomu druhému pomstít. A ani tam to není špatné, protože proč jste to nutkání měl/a? Řešením není nikdy řešit jen následky. A nevěra je následek toho, že něco nefunguje. Místo toho uzdravte Váš vztah a pak nevěra nebude možná.

O fyzickou nevěru nejde

       Snad jste už pochopil/a, že nejde o sex. To skutečně důležité je, jestli přijmete blízkost a lásku s dalším člověkem nebo se od ní odříznete.
       Když ji přijmete, rozšíříte svou schopnost milovat a pak dáte víc lásky i svému partnerovi. Nezradíte sebe, ani svůj život. A navíc pomůžete i svému partnerovi a to i tehdy, když se nevěry bojí. To, že se bojí nevěry nebo dokonce na Vás žárlí, i když nemá žádný důvod, je projev jeho strachu. Tím, že jeho strachu neustoupíte a uděláte toc, je nejelepší pro nejyvšší dobro, pomůžete i jemu, aby svůj strach přerostl. Samozřejmě je lepší to udělat tak, aby ho to nezranilo a aby mohl svůj strach uzdravit. V tom mu bohužel drtivá většina psychologů a ezoteriků nepomůže, právě naopak. Protože když se někdo postaví proti lásce, tak i když partnerův strach vyhrál, partner prohrál.
       Proto po nevykonané nevěře vztah obvykle trpí ještě víc, než po dokonané. Protože pak se na svého partnera zlobím, že mi to zakázal. I když jsem si to nakonec zakázal jen já sám.
       Znovu opakuji, že nenabádám k nevěře. Nabádám k tomu, aby se rozhodli, komu chcete zůstat věrní a abyste se podívali z jakého důvodu chcete být věrní nebo nevěrní.
       Doporučuji, abyste o tom se svým partnerem nemluvili. To se hodí jen pro pokročilé vztahy. Spíš si to uzdravte v sobě, abyste ke svému partnerovi mohl/a přijít jako ta/ten, co chce jen jeho/ji nebo jako ten/ta, kdo to má v sobě pořešené tak, že i to, co by mu dřív ublížilo, mu teď jen prospěje. Pokud nevěříte, že je to možné, tím spíš si to uzdravte, aby se to možným stalo.

Neubližujte lásce

       A neubližujte lásce. Když ze strachu z bolesti ublížíme lásce, bolest stejně znovu přijde a schopnost milovat se zmenší.
       Když si bolest uzdravíme, můžeme pak lásku rozšířit a pomoct tím i tomu, komu by to dřív ublížilo.
       Ve skutečnosti lásce nemůžeme ublížit. Láska je větší, než my a když v ní nežijeme (což je drtivá většina lidí, když se na to podíváme pohledem skutečné lásky a ne toho odvaru, který většina z nás považuje za lásku), ubližujeme jen sobě. Lásce nemůžeme ublížit, ale můžeme snadno poškodit naši schopnost milovat, naši živost a na to doplatím jak já, tak můj partner. I když si můj a jeho strach přeje, abychom zůstali v okleštěné a omezené lásce.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

nbsp;

Proč se zamilovávám do špatných mužů?

       Dostal jsem tento dotaz a možná to bude zajímat víc lidí.
       Takže zaprvé: Co je to špatný muž? Je zajímavé, že tuto otázku jsem dostal už víckrát a definice špatného muže byla pokaždé trochu jiná. Ale nejčastější příznak špatného muže je, že je zadaný.
       Obecně špatný muž je takový, který nevyhovuje ženině představě o správném muži.
       Pokud se opakovaně zamilováváte do stejného typu muže, znamená to, že se máte naučit s tímto typem muže zacházet, že máte pochopit, že i to patří k životu nebo že se máte s jeho pomocí něco důležitého naučit.
       Je mi to líto, ale když se do někoho zamilujete (nebo ho nenávidíte), znamená to, že právě on je Vaším nejdůležitějším učitelem, ať se Vám to, co představuje, líbí nebo ne. Často je třeba, abyste se oprostila od svého odmítání toho, co představuje a pochopila, že i to patří k životu.
       Pokud zůstaneme u příkladu muže, který je zadaný, následuje další otázka: Jste připravena se plně oddat jednomu muži? Pokud se mu chcete dát jen napůl, proč Vám vadí, že ten druhý se Vám také dává jen napůl?
       Pokud si myslíte, že se mu umíte dát plně, jediná otázka: Umíte se mu dát, i kdyby Vás nechtěl? Pokud ne, neumíte se mu úplně dát. Tečka. Já chápu, že si myslíte, že je blbost dát se někomu, kdo mě nechce. Ale dát se plně znamená i tohle. Naštěstí takhle plnou oddanost po Vás skoro žádný muž nechce. Nicméně pokud si stále nacházíte muže, kteří neumí být blízko, asi to znamená, že se máte naučit se víc oddat. To je samozřejmě nebezpečné. Aspoň Vám to tak připadá. Ale i přesto je to Váš úkol. A dokud se ho nenaučíte, těžko potkáte muže, který bude umět být zcela blízko.
       Vím, že moje odpověď je hodně odlišná od toho, co očekáváte. Většina psychologů Vám řekne, že máte od takového muže odejít a počkat si na toho správného. Někdy to funguje. Ale i když to funguje, znamená to, že musíte pohřbít svou lásku a to je něco, co Vás ochudí.
       Proto když se rozhodnete daného muže odmítnout, neodmítněte aspoň svou lásku k němu. Bez ní byste se moc ochudila. Když svou lásku přijmete, není už pak tak moc důležité, zda odmítnete tohoto muže nebo s ním navážete vztah.
       Moje odpověď je jiná. Nabízí Vám možnost svou lásku plně prožít a procítit a díky tomu se posunout ve Vašem vývoji dál. Tím, že lásku neodmítnete, ale necháte se jí plně pohltit, Vaše schopnost milovat vzroste, ať už nakonec ten vztah vydrží nebo ne. Hlavně se ale posunete dál ve svém vývoji ve schopnosti milovat = umět být blízko.

Různé stupně schopnosti milovat

       Schopnost milovat a být blízko souvisí s tím, jak moc jsme zraněni. Čím větší zranění a čím jsou akutnější, tím větší problém máme důvěřovat, být blízko a milovat.
       Když je zranění veliké, nejsme schopni navázat vůbec žádný vztah. V nejextrémnějším případě chceme být úplně sami (stupeň 1). V méně extrémním případě odmítáme jen opačné pohlaví (stupeň 2a).
       V běžné podobě se můžeme s opačným pohlavím stýkat, ale odmítáme jak blízkost, tak sex (stupeň 2b). V jemnější podobě (stupeň 2c) sex neodmítáme, pouze blízkost nebo odmítáme jen sex, ale blízkost sneseme.
       Pokud žijete ve vztahu, kde toho druhého nemilujete či dokonce odmítáte a neumíte mu být blízko, jste v lásce k němu na stupni 2.
       Avšak život nechce, abychom byli bez lásky = bez života a proto se dříve či později do někoho zamilujeme. Abychom se znovu zapojili do sítě života. Avšak lásku si můžeme zakázat hlavou a vrátit se zpět na stupeň 2.
       Nebo s pomocí lásky najdeme cestu k tomu druhému. V úplné zamilovanosti se nám může podařit skočit rovnou na nejvyšší stupeň, nejčastěji se ale i v úplné zamilovanosti dostaneme maximálně na stupeň 4.
       Když se ale blízkosti bojíme, i ta největší zamilovanost nás dostane jen na úroveň částečného přiblížení se (stupeň 3). Pokud naše schopnost milovat je zatím omezena, obvykle si najdeme partnera, který je na tom podobně.
       Na stupni 4 si muž umí ženu plně vzít a ženu se mu umí plně oddat. Ale muž si takto umí vzít jen jednu ženu a žena se umí muži oddat jen když miluje jen ji. Ale protože skutečně živý muž nikdy nemůže milovat jen jediného člověka, je tento stav od počátku nestabilní. Asi se všichni shodneme na tom, že je patologické, když žena nebo muž žárlí na toho druhého, protože miluje i jejich společné děti. Divili byste se, ale jsou lidé, kteří žárlí na své děti. Už ne všichni si myslí, že je nezdravé, když žárlím na dítě svého partnera z minulého vztahu. Ale když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že žárlit na dítě je hloupost. A co když žena žárlí na to, že jejího muže baví jeho práce? Nebo když muž nedovolí ženě pracovat, aby tam nebyla předmětem obdivu jiných mužů?
       Naše přesvědčení je takové, že žena má mít jen jednoho muže a muž má mít jen jednu ženu. Ale kam nás toto přesvědčení vede? Je výsledkem 90% šťastných párů, kterým láska vydrží až do smrti? Nebo pravý opak? Výsledkem násilné monogamie jsou rozvrácené rodiny, protože přece nesmím mít rád svou první i svou druhou ženu. Kdyby bylo dovoleno mít rád obě, mohl bych je mít rád obě a nějak bychom se domluvili. Buď bychom se v klidu a míru a lásce rozešli a děti by měli tátu a mámu, kteří sice nežijí spolu, ale respektují se. Nebo bychom spolu žili a láska by se rozšířila.
       Ale militantní monogamie vede k pravému opaku. Když se muž zamiluje znovu, musí buď potlačit novou lásku nebo musí opustit svou první ženu. Ale jak opustit někoho, koho mám pořád rád? Psychologicky nejjednodušší je se s ní rozhádat, abych ji mohl opustit snadněji.
       Navíc nutit druhého, aby měl rád jen mě, vede k nesnesitelnému napětí a hlavně k tomu, že se v něm proti tomu všechno vzepře. Místo abychom učili lidi, jak se stát plnými bytostmi a jak způsobit, aby mě jediný muž/ jediná žena miloval po celý život, učíme je, aby potlačovali svou přirozenost a výsledkem je nenávist nebo mrtvé či rozpadlé vztahy.
       V jedné moudré knize se píše, že podle ovoce poznáte je. Zamyslete se, jaké ovoce přináší Vám, že věříte, že musíte milovat jen jednoho člověka a on musí milovat jen Vás. Bylo to moc dobré pro potlačení naší přirozenosti. Otrok musí být méně živý, aby mohl zůstat otrokem. Jak dlouho chcete ještě ve jménu něčeho dobrého (věčná věrná láska až do smrti) způsobovat utrpení?
       Pokud máte úžasný monogamní vztah, pak Vám gratuluji. Uchovejte si to. Ale pokud za sebou máte rozvod nebo je Váš vztah založen už jen na rozumu, popřemýšlejte. Co chcete dát svým dětem? Návod, který se Vám nelíbí, ale funguje k plné spokojenosti nebo návod, který je krásný, ale nefunguje?

Hluboká blízkost

       Na 5. stupni si umí muž vzít více žen a dát každé z nich více, než uměl předtím dát té jediné. Žena se umí odevzdat jedinému muži, i když on miluje víc žen.
       Je to samozřejmě v naši společnosti téměř nemyslitelné. Odporuje to všemu, v co věříme. A protože to nevidíme fungovat v praxi, je to o to těžší. Navíc islám se snaží praktikovat něco podobného, ale bez toho nejpodstatnějšího. Bez skutečné lásky a blízkosti. Není skutečná láska tam, k čemu se chovám bez úcty. Proto mnohoženství, které vidíme v islámu nebo u pana Ratha není 5. stupeň, ale 3. A polygamie s mužem na 3. stupni vývoje vede k utrpení o to víc, oč víc nemá muž ženy v úctě. Proto je řešení islámu velmi špatné a nelíbí se nám.
       Na druhou stranu je dobré se zamyslet, když funguje něco, co nám nedává smysl, proč to funguje? Proč má islám tolik přívrženců? Proč jejich počet roste, i když se nám zdá, že je zpátečnický? Možná právě proto, že některé věci v něm odpovídají naší přirozenosti. Není správné, aby se muži k ženám chovali bez úcty. Ale současně islám asi daleko lépe, než naše společnost ukazuje, kde je pravé místo muže a ženy. Pokud se nepoučíme dobrovolně, může se stát, že nás k tomu někdo přinutí. Ale pak to bude tím nesprávným způsobem.
       Kdybychom se raději poučili my sami a naučili se dát správné místo muži i ženě s láskou a úctou, možná se islám od nás nakazí. A třeba pak nás nebude chtít zničit.
       Nejdůležitější ale je, že když se začnete chovat v souladu se svou přirozeností (tou skutečnou, ne tím, co ji překrylo) a ne v souladu s tím, co se v minulosti hodilo těm, co nás ovládali (monogamie je výsledkem jednoho církevního koncilu, do té doby nikdy nebyla povinná), bude Vám dobře.

I na 5. stupni můžete být monogamní

       Je důležité pochopit, že i v polygamních společnostech je 80% vztahů monogamních. Ale když žena ví, že muž se může zamilovat do jiné, bude hledat způsoby, jak to udělat, aby tou další jeho láskou byla zase ona. Přestane bojovat s druhými ženami a žárlit na ně, místo toho se od nich bude učit. A to jejich vztah a jeho věrnost nesmírně posílí.
       Toto je skutečná pravdivá monogamie. Paradox je, že skutečná monogamie je možná jen tam, kde existuje možnost polygamie. Tam, kde muž nesmí milovat jinou ženu, už jen tímto požadavkem usychá i jeho láska k té jediné ženě. A pak máme monogamii bez lásky a protože to je proti životu, přichází jiné lásky, aby nás znovu oživily.
       Tady asi nesouhlasíte. Ale to je jen proto, že jsme to přestali cítit. Když nevíte, jak chutná skutečně čerstvé živé nenakonzervované jídlo, snadno se spokojíte s brakem. Když nevíte, jak vypadá skutečná monogamie, spokojíte se s falešnou. Vy ano, ale Váš život ne. Proto se pak zamilujete do někoho dalšího. Protože v hloubi duše víte, že Vám něco chybí. Proto jestli chcete skutečnou pravdivou živou monogamii, otevřte se možnosti, aby život vybíral, koho bude Váš manžel milovat a ne Vy z pozice manželky. Samozřejmě to je těžké, ale jen dokud si myslíte, že Vás manžel bude milovat jen z donucení. Slyšíte to? To si skutečně tak moc nevěříte, že ho musíte nutit, aby miloval jen Vás? Kdybyste si věřila, dovolíte mu, aby miloval všechny a pak se vrátil k Vám, protože přece nic lepšího není.
       To, co pěstuje naše společnost, je falešná monogamie. Jednak proto, že mnoho lidí svého partnera někdy podvede. Ale důležitější je, že i když svého partnera nepodvedete, jste skutečně jeho? Na všech úrovních? Jste mu skutečně blízko?
       Jsem si absolutně jist, že monogamní vztah v polygamní společnosti je podstatně kvalitnější, než monogamní vztah v monogamní společnosti. Protože my se už nemusíme snažit. Když už je ten druhý partner náš, většina z nás na vztahu přestává pracovat. Když nebyly možné rozvody, bylo to ještě horší. Proč se snažit o něco, co je moje beztak?
       Proto monogamní vztah s člověkem, který je otevřen možnosti milovat více žen, je daleko kvalitnější. Protože žena se snaží daleko víc být ženou se vším všudy a muž může být více mužem se vším všudy.
       Možná toto máte pochopit a proto Vás přitahují samí zadaní muži.

Když něco funguje, něco na tom je

       Proč je tolik žen přitahováno k zadaným mužům? Prostě proto, že tak je to přirozené. Každá žena chce v hloubi duše patřit alfa samcovi. Je to biologická danost, která dělá obrovské problémy v naší společnosti, kde ženy chtějí mít muže jen pro sebe. Všimněte si, milé nezadané dámy, kam Vás to víc táhne, když nad tím nebudete přemýšlet a když nedáte prostor svému strachu.
       Už jen tím, že muž je zadaný, už jen tím je zajímavý. Nejméně jedna žena ho „otestovala“, že je v pořádku, navíc má odvahu, není to žádný sralbotka (i když v naší společnosti bohužel často ano, ale rozhodně méně, než ten, kdo se bojí ženu i oslovit), obvykle má vyšší status ve společnosti. Toto zní cynicky, ale takto přemýšlejí pudy, které ženě velí být s mužem, který je ve společenském žebříčku výše a postará se o její bezpečí.
       To náš strach a představy nás nutí si vybírat muže, který nemá partnerku. Naše přirozenost to má jinak. A proto je tolik lidí nešťastných, protože nedokáží tyhle 2 protichůdné tendence propojit.
       Navíc polygamie má pozitivní dopad na muže (když existuje 20% mužů, kteří nemají ženu, všichni muži se víc snaží ) i na ženy (existuje jediný způsob, jak mít alfa samce jen pro sebe – být takovou ženou, že on už o jinou nestojí).

Závěr

       Pokud Vás přitahují zadaní muži, znamená to, že jste v kontaktu se svou přirozeností. Pokud se daný zadaný muž k Vám chová s úctou a Vy ho milujete, proč odmítat něco krásného? A pokud navíc daný muž dokáže přimět ženy, aby se mu daly, i když nejsou jeho jediné, je to známkou vyspělé mužské energie, se kterou zažijete něco, co v běžném vztahu nikdy. Protože muž na 5. stupni blízkosti Vám dá něco, co s muži na nižších stupních nikdy nezažijete. (Ale nebude to obvykle krásné hned, chvíli bude trvat, než to k sobě pustíte).
       Pokud ale daný muž jen utíká z dosahu své ženy, které se bojí, je pouze na 3. stupni. Pak máte šanci hledat muže nezadaného, ale daří se Vám to? Pokud je to poprvé a chcete se dobrovolně vzdát kousku své schopnosti milovat, klidně ho odvrhněte a hledejte dál. Ale každým odmítnutím lásky se Vaše schopnost milovat snižuje. Takže to nedělejte dlouho, protože pak byste mohla být ráda aspoň za takového muže. Nejdůležitější ale je, že když se s tímto mužem naučíte, co je třeba (např. uvidíte, jak to je nepříjemné, když neumí být plně blízko) a lásce se otevřete, můžete docela rychle přeskočit na 4. stupeň.
       Napíšu to ještě jinak: Řešením je, aby se taková žena naučila blízkosti, aby se naučila muži odevzdat. Jakmile se to naučí, začne potkávat muže, kteří si ji umí vzít naplno. A proto je dobré do takového vztahu jít, protože blízkost se nenaučím odmítáním.

Kdy odmítnout muže

       Přesto je někdy dobré odmítnout muže, který Vám nabízí málo. Je to tehdy, když byste tím zradila samu sebe. Nebo kdyby vaše otrevření se vztahu s ním vedlo k tomu, že byste si sama sebe méně vážila.
       V takovém případě ho klidně odmítněte. A dívejte se, co bude dělat dál. Jestli Vás skutečně chce a jestli je skutečně muž, nepřestane Vás dobývat. Vy si klidně to dobývání užijte a přijměte to jako vaše ocenění. Klidně si na tom i vybudujte své sebevědomí. Nechte ho, ať se snaží.
       A klidně ho i mírně zneužijte. Silný muž se nenechá a slabý muž si nic jiného nezaslouží. Ale když už ho budete zneužívat, udělejte to s úctou a láskou. Ani slabý muž si nezaslouží opovržení. On jednoho dne procitne a nedovolí to. Není špatný jen proto, že je příliš hodný. Poděkujte mu za to, že jste ho zneužila a zvažte, zda by neměl dostat něco zpět.
       Nebo buďte přímá a jakmile zjistíte, že proti Vašemu zneužívání je bezbranný, řekněte mu to a řekněte mu, že o takového muže nemáte zájem. Možná mu to pomůže pochopit, co ženy skutečně chtějí. Nebo ho pošlete na kurz, ať se naučí s Vámi zacházet tak, abyste z toho byla neskutečně vzrušená a šťastná.
       Je v pořádku muže zneužívat, když díky tomu pochopíte, že to vlastně nechcete. Ale když zjistíte, že Vás to baví čím dál víc, doporučuji odbornou pomoc. Protože když jste s muži, které můžete zneužívat, přináší Vám to sice pocit moci a hodnoty a můžete se pomstít, ale na jiné úrovni to nejméně tolik škodí i Vám.

To nejdůležitější

       Udělejte to, co cítíte. A dívejte se na důsledky. Pokud se Vám líbí, pokračujete. Pokud ne, uzdravte si to. Protože život může být nádherný a dát Vám i to, o čem se Vám nikdy ani nesnilo. Ale to jen tehdy, když budete pravdivá k sobě. A pokud v současnosti cítíte jako pravdivé to, že odmítnete celý můj článek, je to v pořádku. Jen se dívejte, zda to funguje. Protože život funguje na principu zákona akce a reakce a tudíž prakticky všechny dobré cesty (a mnohé špatné také) vedou do pekel, zatímco jen pravdivé (i když třeba „špatné“) cesty vedou do „nebe“.
       Přeju Vám, abyste se vymanil/a z moci toho, co se tváří jako dobro a našel/a to skutečné.
       A pokud mi nevěříte a máte odvahu zjistit, jak to je, přijďte na kurz. Nebudu Vás nutit ničemu věřit, místo toho si sama vyzkoušíte procítit, jak to je. Těším se.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.