Předsudky o násilí

Test

       Představte si, že máte zbraň a můžete v dubnu 1945 zabít G“oringa. Uděláte to?
       Pokud ano, pak jste právě možná zabil antifašistu, který zachránil mnoho lidských životů. Bratr Hermanna G“oringa zachránil i mnoho Čechů.
       Druhá otázka: Můžete v roce 1942 zabít Adolfa. Uděláte to?
       Pokud ano, pak jste téměř s jistotou zabil jiného Adolfa, než Hitlera. Adolfů bylo v té době mnoho.
       Třetí otázka: Chcete žít ve vztahu, kde muž umí ženu uhodit nebo ve vztahu, kde to muž neumí?
       Čtvrtá otázka: V jednom z těchto vztahů žena spáchala pokus o sebevraždu. V druhém z těchto vztahů je žena šťastná. Myslíte, že šťastná žena patří k muži, který umí uhodit nebo k muži, který neumí uhodit ženu? A ke kterému muži patří žena, která se pokusila si vzít život?

Řešení

       Před deseti lety jsem neuměl ženu uhodit. Dokonce jsem si nechal od ženy ublížit, jen abych se vyhnul tomu, že bych ji uhodil a že by si někdo mohl myslet, že jsem na ni vztáhl ruku. Staral jsem se o ni, dělal pro ni první poslední kromě toho, že bych se úplně vykašlal na svůj život. A výsledek? Žena byla ve větších a větších depresích, až se nakonec pokusila o sebevraždu. Čím víc jsem jí pomáhal, tím hůř jí bylo. Nakonec podstoupila psychoterapii a výsledkem bylo, že mě okradla a podala na mě trestní oznámení, že já okradl ji (z jejího hlediska zdravé řešení, protože přestala svou skrytou agresi směřovat proti sobě, ale z hlediska skutečného řešení nic moc, protože se změnilo jen nasměrování problému, nikoliv problém samotný. To je bohužel u problém u mnoha povrchních terapií, že se jen zamění jeden problém za jiný). Nakonec jsme se rozešli a ona mě ještě obvinila i z toho, že jsem ji neuměl zkrotit.
       V té době jsem věřil, že vše mám řešit u sebe. A stala se věc, která mi otevřela oči: Vždy jsem si dával extrémně velký pozor na to, abych neparkoval, kde nemám. A dostal jsem pokutu, i když jsem parkoval na místě, kde jsem parkovat směl. Spolu s trestním oznámením mi najednou došlo, že čím víc se budu snažit být hodný a slušný, tím víc po mě Vesmír půjde. A našel odvahu se bránit.
       A najednou se pravda ukázala. A já se tehdy hodně pomalu vydal na cestu, kde jsem zjistil, že není důležité být hodný, ale pravdivý.
       Dnes umím ženu udeřit a ona mi za to poděkuje. Ne ze strachu, ale prostě se jí uleví. Protože když dítě není nikdy uhozeno, dostane se do stavu, který je v něčem podobně špatný jako když je bito jako hrách. A když je v tomto stavu třeba 30 let, dovedete si představit tu úlevu?
       Dnes umím ženu učinit šťastnou i tím, že jí ve správný okamžik dám na zadek. A když to má být víc, než plácnutí, nikdy to nedělám předtím, než o tom mluvím. Nejsem násilník. Žena to má vždy pod kontrolou, protože může „léčivé bití“ vždy ukončit.
       A podobně léčivě funguje léčivé bití i na muže – o tom o několik odstavců dále.

Rozhoduje výsledek

       Z mé přednášky na Ezoteře odešel jeden pán poté, co mi položil otázku, zda jsem někdy uhodil ženu. Nezajímalo ho, za jakých okolností, zda jí to pomohlo či ublížilo, zda se jí to líbilo nebo ne. Tu otázku položil, protože se mu nelíbilo, že jsem dal obětem domácího násilí návod, jak to udělat, aby je nikdo nebil. Článek na podobné tíma si můžete přečíst zde
       Problém byl, že součástí návodu je přijmout zodpovědnost. A lidi, kteří mají podobný problém, slyší místo slova zodpovědnost slovo vina.
       Není pravda, že tomu pánovi se nelíbilo, že jsem dal návod. Jemu se nelíbilo, jaký návod jsem dal. On chtěl návod, ve kterém se budou řešit jen pachatelé. Ale kdykoliv se řeší jen pachatelé, obětem to nepomůže vůbec nebo jen povrchně. Oběti může pomoct jen to, když udělá svůj díl práce a když pochopí, že není oběť.
       Pán odešel, protože si myslel, že propaguji násilí. Ani v tomto článku nebudu propagovat násilí. Jen se pokusím vysvětlit, že popřením a odmítáním násilí vytváříme ještě daleko větší problém. Kdybychom naopak pochopili, že násilí nejde vykořenit a zničit, mohli bychom získat spojení se zdravým násilím, které chrání a dává jistotu. A kdybychom ještě navíc pochopili, že zdravé násilí (my mu říkáme zdravá síla, protože si nedokážeme představit, že násilí by mohlo být zdravé) je součástí mužské lásky, mohl by žít svět v klidu a míru, stejně jako v něm žila rodina, o které píšu o několik odstavců dále.

Nejsem debil

       Prosím zvažte jednu možnost. Před tím, než odmítnete číst dál nebo než odmítnete, co píšu. Můžete si říct, že jsem úplný idiot, když tohle píšu. Neznáte mě, takže je snadné si to říct a na vše zapomenout. Ale pomohl jsem už mnoha lidem. Zkuste neudělat tu chybu, co udělal pán na přednášce, když odešel, aniž se zeptal na to důležité – na výsledek.
       Rozhodně nejsem hloupý a vím, že tenhle článek rozvíří emoce. Vím, že tím nedělám dobrou službu tomu, abych měl co nejvíc klientů. Chápu, že je to totálně kontroverzní téma a že spousta lidí mě odmítne jen proto, že si přečte něco, co je bude bolet příliš na to, aby se tím prokousali. Uvědomuji si, že bych měl daleko jednodušší život, kdybych papouškoval omyly ostatních lidí.
       Vím, co dělám. A dělám to proto, že chci být pravdivý a abych pomohl těm, kteří zcela zbytečně trpí, protože dělají to, co vypadá pěkně, ale nefunguje to, místo aby dělali to, co vypadá špatně, ale funguje to.
       Já po Vás nechci, abyste něco začali dělat. Naopak. Než se to naučíte dělat zdravě, musíte být extrémně opatrní. Protože byste mohli ublížit.
       Já jen chci, abyste se začali dívat. A začali přemýšlet i tam, kde se obvykle nedíváme a nemyslíme, protože jsme v zajetí stereotypů, mýtů a strachů.

Bít příliš i bít málo ubližuje

       Že přílišné fyzické trestání je špatně, o tom není žádných pochyb. Ale možná detailnějším výzkumem bychom zjistili, že není největším problémem samotný trest jako to, kdo ho uděluje a jaká je tam míra spravedlnosti a předvídatelnosti.
       Prosím, abyste mě nekamenovali, než si tento článek dočtete. Také musím upozornit, že kromě jedné nebo několika výjimek jsem to já, kdo se neustále ptá bité osoby, zda chce ještě pokračovat. Budete se divit, ale jakmile to zažijete, zjistíte, že někdy dostat na zadek je to nejlepší, co se Vám může stát. Někdy bych nejradši přestal, ale bitá osoba chce ještě. A pokud nechápete proč, dozvíte se to o dva odstavce dál.

Nebijte, když nevíte jak

       Důležité upozornění: tento článek není propagací bití. A už vůbec ne bezhlavého. Většina fyzických trestů druhého člověka poškozuje a tudíž, když nevíte, jak bít léčivě, nedělejte to. Můžete ublížit a můžete navždy ztratit důvěru.
       Tento článek chce, abyste začali přemýšlet a dívali se. Nebijte, ale dívejte se a přemýšlejte. Až uvidíte, kdy zákaz bití ubližuje, budete schopni bít tak, aby to pomohlo a nebudete bít tam, kde to škodí.
       Pokud bijete už teď, spíš Vás poprosím, abyste zastavili. Protože velmi pravděpodobně to přeháníte. V žádném případě neříkejte, že bijete, protože to doktor Daniel napsal. Protože existuje léčivé bití a zmrzačující bití. A já propaguji jen léčivé bití. Paradoxně když přijmeme plně svou sílu, nebudeme mít chuť bít zmrzačujícně a také to nedovolíme nikomu jinému.
       Naopak když svou sílu odmítám, někdo jiný ji bude přijímat víc, než je zdravé. A pak místo abychom oba uměli bít léčivě a akorát, já budu mrzačit nebitím a ten druhý bude mrzačit bitím. Pokud tomu nerozumíte, vše vysvětlím o dva odstavce dál.

Kdy nikdy nebít

       Nikdy nebijte, když jste ve vzteku nebo v emocích. Nebo když potřebujete bít. Nebo když to tomu druhému chcete vrátit.
       Nikdy nebijte, aniž by ten druhý mohl říct kouzelné slovíčko, kterým to zastaví. Tady nejde o zmlácení, tady jde o prožitek těla. A přesto, že to bolí, na nějaké těžko popsatelné úrovni, je to skutečně příjemný prožitek i pro člověka, který rozhodně není masochista. Představte si, že můžete dát věci do pořádku rokem terapie nebo několika údery na zadek. Co si vyberete? Trpět rok a zaplatit za to desetitisíce a spoustu času? Nebo 5 minut snesitelné bolesti?
       Platí zásadní pravidlo: Bitý to musí mít pod kontrolou. Což zní divně. To se přeci nedá nikdo zmlátit, když to může ovlivnit.
       A přece takhle tato „terapie“ vznikla. Já sám si řekl o pár na zadek od své partnerky. Pro ni to bylo tehdy těžší, než pro mě.
       Jsem si téměř jistý, že mnoho dětí by raději sneslo pár lehkých na zadek, než výčitky, domácí vězení a podobné „humánní“ tresty. Pamatuji si, jak jsme se o tom bavili jako děti. Většina by si vybrala fyzický trest, protože pro dítě je daleko těžší unést, že se na něj rodič zlobí, než pár na zadek. Je to paradox, ale v honbě za humanitou ničíme to přirozené a na děti nakládáme daleko větší zátěž.
       Ideální je dostat na zadek od někoho, kdo mě má rád a o kom vím, že mi ani nemůže/nechce doopravdy ublížit.

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

Kdy objetí ubližuje

       Tento víkend jsem dělal kurz Nasycení vnitřního dítěte. A byla tam jedna žena (dále jí budu říkat Leona), která nutně potřebovala na zadek (byla ve vysněném světě, zcela mimo realitu a nic jiného nás lépe nevrací do reality, než něco tělesného), ale samozřejmě to nechtěla. Já byl v tom okamžiku v pozici táty a upozornil jsem ji na to, aby raději ke mně jako dítě nechodila, protože když bude zlobit, dám ji na zadek. Ona řekla, že se přeci děti nebijí a že je přece daleko lepší objímat. „Kupodivu“ v té době už skoro všichni účastníci byli jako děti u mě a u mé „ženy“. (V uvozovkách proto, že to není má skutečná žena, ale pouze na kurzu představovala mou ženu a mámu našich dětí, pokud neznáte konstelace, tak si to můžete představit jako divadelní roli, kde ale není žádný scénář a člověk se chová podle toho, co v daném okamžiku cítí jako pravdivé).
       A naše děti si to užívaly. Abych této ženě ukázal, jak to je, řekl jsem dětem, že když budou zlobit, dostanou na zadek, zatímco kdyby šly k té hodné tetě, nikdy by na zadek nedostaly. Žádné dítě nechtělo od nás odejít. Jednak jim u nás bylo moc dobře, navíc „kupodivu“ žádné dítě nezlobilo (děje se jen to, co jako rodiče dovolíme) a hlavně od tety cítily divnou energii.
       Pouze jeden účastník kurzu ještě nebyl v rodině a rozhodl se to zkusit. Zajímavé bylo, že je to muž, který je poměrně málo citlivý. Takže jsem čekal, že nebude nic cítit. Přesto po chvíli objetí od této ženy začal cítit nepříjemné bušení u srdce. Protože mě zajímá jak to je, poprosil jsem ho, ať tam ještě chvíli zůstane, protože někdy nepřijemný pocit může být začátkem léčivého procesu. Nicméně bušení bylo horší a horší a nakonec musel od této ženy odejít.
       Už nevím přesně jak se to stalo, ale nakonec si tento muž řekl o pár na zadek. Protože rád zjišťuji, jak ten svět vlastně funguje, souhlasil jsem. Už po pár úderech bylo bušení lepší. A když tento muž cítil, že může mít nepříjemné bušení u srdce nebo dostat na zadek, prosil mě o pokračování, i když mě už bolela ruka a chtěl jsem přestat.
       Co tím chci říct: Od přirozeného člověka může být i bití léčivé. Zatímco od člověka, který není sám sebou, může být i objetí nepřijemné. Výmluvnější to bylo o to, že Leona je krásná žena a který muž by nechtěl objímat krásnou ženu, ledaže mu to objetí ubližuje. Navíc se právě tento muž Leoně líbil, takže vědomě se rozhodně snažila, aby to pro něj bylo co nejpříjemnější.

Zapomněli jsme to nejdůležitější

       Představte si pana Grosse, jak říká krásnou větu: Myslím to upřímně.
       A pak si představte někoho, kdo je upřímný a říká „ošklivou“ větu: Občas i lžu.
       Komu budete věřit?
       Slova ani činy nejsou důležité. Skutečně důležité je, KDO činy dělá.
       A pod tím KDO nemyslím jméno nebo povolání, stáří či titul. Ale co za člověka to je? Je to skutečný pravdivý autentický člověk? Nebo je to někdo, kdo si na něco hraje, něco skrývá a to skrývané pak kalí výsledek, aniž by to věděl?
       Proto když dva dělají totéž, není to totéž. Proto často lidé po letech s úctou vzpomínají na učitele, kteří je bili (s láskou) a cítí pachuť od těch, co pro ně „dělali to nejlepší“.
       Když rodič dítě skutečně miluje, i trest od něj bude pro dítě vyživující. U mě děti cítily bublinu bezpečí. Den předtím byly „v rodině“ u jiného tatínka. Tento muž je úžasný člověk. Neznám hodnějšího a úžasnějšího muže. Ale není úplně muž. Sice se už naučil, že trest je nutnou součástí života a uměl děti potrestat, ale ještě to neumí tak jasně, aby vůbec trestat nemusel. Ještě pořád se trochu bojí své síly. Důsledkem bylo, že u něj děti zlobily a že u něj necítily to bezpečí, co cítily u mě. U mě nikdo nezlobil, protože věděly, že bych to nedovolil. U něj zlobily, protože ještě neuměl kolem sebe udělat tu „bublinu“, ve které ani zlobit nejde.
       K Leoně děti ani nechtěly jít (je jen shoda okolností, že nemá děti?). Kdyby se jí narodily, trpěly by, přestože by je vychovávala „správně“ podle svých předsudků. Trpěly by, protože ona nebyla přirozená. Nebyla Tady a Teď. Nedokázala by je uhodit a děti by zlobily o to víc. A pak jsou dvě možnosti: Buď by ji jednoho dne vytočily tak, že by je v zoufalství, vzteku stejně zmlátila. Nebo by zůstala lhostejná k jejich výstřelkům a vyrostly by z nich lidé nevychovanci.
       U hodného táty děti zlobily, ale on je dokázal jakžtakž usměrnit. Ale protože nebyl plně MUŽ a nedával vítěznou mužskou lásku (která umí láskyplně uhodit), nebyly u něj v bezpečí.
       U úplně hodného táty (tak hodnej, až je blbej) by děti zlobily úplně a nebylo by možné je jakkoliv zklidnit.
       U zlého táty by děti nezlobily ze strachu. Ale strach nikdy nefunguje, tudíž by dřív nebo později zlobily a dostaly by za to nepřiměřený trest. A ze vzdoru by pak zlobily ještě víc.
       U mě nezlobily, protože nebyl důvod. Já je nestrašil ani nebil, protože už to nebylo potřeba. Já vytvořil prostředí, ve kterém se ani „zlobit nedalo“. A jak jsem to udělal? O tom je další buřičský článek.

Co je tedy to nejdůležitější?

       Když odmítám bít z principu, říkám tím, že mám neuzdravený vztah k bití. (To samozřejmě platí i v případě, že vše řeším bitím. Ale tento případ neřeším, protože se asi všichni shodneme na tom, že je to nezdravé).
       Chápu, že toto je velmi těžké připustit pro člověka, který je přesvědčen, že je morálně výš, když nikoho nebije, než ten, kdo bije.
       Nicméně pro realitu je jedno, co si myslíme. Neznalost zákona neomlouvá. A každý, kdo má neuzdravený vztah k bití, je ohrožen fyzickým násilím. Ale úplně nejhorší je, že nemůže dát sobě ani svému okolí bezpečí ani mužskou lásku.
       Ale co je ještě horší – jak ukazuje příklad s paní Leonou – když odmítáme bití, většinou z nás zevnitř, aniž bychom to věděli, vyzařuje něco, co je ještě škodlivější, než jednorázové zbití. Nejhorší na tom je, že většina z nás je tak necitlivá, že si toho ani nevšimneme. Jen nám nakonec nějak není dobře v přítomnosti toho úžasného hodného člověka. Proto moje partnerka páchala sebevraždu, protože jsem byl navenek moc hodný a zlobu (aniž bych to věděl) dusil v sobě. A místo abych vyčistil vzduch třeba tím, že bych zařval, tak jsem jen setrvale vysílal jed, aniž bych vůbec tušil, že něco takového dělám.
       Krásným příkladem toho, jak dopadne společnost, která hromadně odmítne jakékoliv (i zdravé) násilí, je Tibet. Tibet byl původně vojenská společnost. Ale pak svou přirozenost odmítl. Vylil s vaničkou i dítě. Potlačil svou agresivitu a cokoliv potlačeného nemůže zmizet. „Přestěhuje“ se to k sousedům. A Čína i s pomoci tibetské agrese dobyla Tibet.
       Kdyby býval Tibet svou agresi uzdravil, byl by mocný a přátelský.
       Kdyby býval Tibet svou agresi neodmítl a nechal ji neuzdravenou, byl by mocný a nepřátelský.
       Potlačená agrese dělá nejvíc problémů mě samotnému. Neuzdravená agrese dělá nejvíc problémů mým sousedům. Uzdravená agrese vytváří mír a bezpečí.

Dáte přenost krásným lžím nebo ošklivé pravdě?

       Kadý z nás si může vybrat. Buď se budeme i nadále pokoušet zlikvidovat násilí nebo ho přijmeme.
       Svět bez násilí je krásná teorie. Pokud odmítáte někoho zabít, zkuste dát svému tělu příkaz, aby neničilo bakterie a viry a poškozené buňky. Umřeli byste během pár dní.
       Jako společnost umřeme během pár desítek let (doufejme, že tolik času ještě máme), když budeme odmítat zdravé násilí a tím pěstovat nezdravé násilí. Muži ztrácejí plodnost, mužská energie mizí, parazitů malých (v našich tělech) i velkých (tuneláři, nefachčenkové, banksteři) je čím dál víc. A přitom násilníků neubývá. Naopak jsou nové zločiny, které před 50 lety nebyly (děti, kteří povraždí třídu plnou dětí).
       Naše cesta odmítání násilí zřetelně nefunguje. Kdy to uvidíme?
       Já nabízím jinou cestu. Uznat, že násilí je větší, než my. A že ho nemůžeme zlikvidovat (a pokud ano, tak jedině násilím, čímž násilí rozhodně nezmizí). K tomu, abychom násilí přijali, nám může pomoci poznání, že existuje i zdravé násilí, které pomáhá. A že existuje velmi nezdravé nenásilí, které ubližuje sice pomaleji a méně násilně, ale o to zrádněji.

Začít musí každý u sebe

       Budu moc rád, když se začnete dívat a přemýšlet. Už jen to stačí k tomu, aby moc falešných iluzí začala klesat.
       Pokud cítíte, že mám pravdu a chcete ji začít v životě realizovat, nabádám k veliké opatrnosti. Ještě to většina z nás neumí a jedná se o něco potenciálně nebezpečného.
       Málokoho napadne vzít si auto a učit se jezdit bez toho, že by mě to někdo učil. Stejně tak doporučuji učitele a výcvik na trenažéru a na cvičišti, než se naučíte zdravou agresi. Byla by velká škoda zničit život sobě nebo někomu jinému jen proto, že jsem se chtěl naučit zacházet s agresí bez učitele, který mě může usměrnit.
       Pokud chcete zjistit, jak to je, je důležité se to naučit od někoho, kdo to umí. O zdravé agresi se nemůžete naučit nic od někoho, kdo ani neví, že něco takového existuje.
       Pokud se chcete potkat se zdravou agresí, přijďte na mé kurzy. Některé jsou věnovány přímo tomuto tématu (Mužský boj, Uzdravení strachu z mužské energie, Láskyplné zkrocení ženy), na jiných se toto téma objevuje pravidelně (Stát se MUŽEM/ Být ŽENOU, Přijetí vlastní sexuality) či občas.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.