Volala mi jedna kamarádka. Zamilovala se, ale každý den brečí. Bojí se, že o ten vztah přijde. Logicky ví, že to tak nemusí být a že by si měla užívat své zamilovanosti, ale je to silnější, než ona.
“Já mu napsala SMS a on mi neodpověděl. A já tak moc chci, aby mi odpověděl.“ A protože se v sobě docela vyzná, hned dodala: „ A já už i vím, kdo to ve mně potřebuje. Je to ta malá já, co potřebuje od mámy slyšet, že ji má ráda.“
Kdo mě zná, už asi tuší, co jsem jí odpověděl: „Tak ji obejmi Ty. Řekni jí, že ji máš ráda a klidně jí pošli i tu SMSku.“
“ Když ona mi nevěří,“ odpověděla mi hned kamarádka. A začala hned říkat další věci. (To je normální, že lidé často začnou utíkat od toho nejpodstatnějšího).
“ Ale tím spíš ji obejmi“, nedal jsem se odradit.
&nb
sp; “Když já mám pocit, že když mi ten muž neodpoví, že pro mě skončí svět,“ dodala ona. S takovou větou se nedá nic dělat. Můžete samozřejmě vysvětlit, že tomu tak nebude. Ale člověk v takovém rozpoložení je z určitého hlediska mimo realitu. Ona samozřejmě ví, že svět neskončí. Ale tomu v ní, co je vystrašené, tomu to nevysvětlíte. A když se o to pokusíte, ztratíte s tím kontakt. Takže když se Vám to podaří, selhali jste (protože jste ztratili důvěru i komunikaci), zatímco když se Vám to nepodaří, selhali jste méně, protože jste ztratili „jen“ důvěru. Abyste danému člověku pomohli, musíte jít do jeho světa a současně se v něm neztratit. Takže jsem řekl:
“ Tak tím spíš ji obejmi. Možná bude konec světa, ale v tom skončení světa budete spolu a v objetí. “
I když kamarádka zůstala ve svém pocitovém zoufalství, v jejím hlase se moc nezměnilo a rozhodně se ze svého pocitu hned v té minutě neuzdravila, řekla mi něco, co mi ukázalo, jak moc jsem jejímu vnitřnímu dítěti pomohl: „Martine, moc děkuju, že jsi.“ Nemusela to říkat a já to ani nečekal. Moje logická část si říká: Vždyť jsem jí ani tak moc nepomohl. Skutečná pomoc je v tom, že jí bude dobře.
Ale v tom je ta zrádnost logiky. O to ve skutečnosti nejde. (I když samozřejmě i o to jde, ale až v druhém plánu). Pro dítě je jediná podstatná věc: Jestli je maminka (a/nebo tatínek) se mnou. Dítě zvládne skoro cokoliv, když ho maminka a tatínek mají rádi.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Důležité je vědět, že malým dítětem jsme v každém okamžiku zoufalství, beznaděje, velké úzkosti, velkého smutku. V každém okamžiku, kdy reagujeme neadekvátně, nelogicky, kdy si ubližujeme. A to dítě trpí nikoliv proto, co ten dospělý říká, ale proto, že to dítě PRÁVĚ TEĎ je zoufalé, bez naděje, úzkostné, smutné. Když pomůžeme dospělému, aby tyhle pocity necítil, pomůžeme mu jen k tomu, aby se od toho vnitřního dítěte odřízl a to dítě je pak ještě víc samo a zoufalé. (A o to víc pak bude dělat zoufalé věci.)
Když místo toho daného člověka jen obejmeme a nic neříkáme nebo jen pěkné věci, staneme se pro to dítě osobou, která mu zastoupí maminku a dítě se uklidní a uvolní. A dospělý pak zase může rozhodovat o svém životě. Dokud to dítě v sobě neuklidní a neuzdraví, má jen šanci ho popírat a podléhat mu nebo mu jen podléhat.
---------------------------------------------------------------------------------------------- Myslete na to, když Vám nebo někomu vedle Vás bude nedobře: Místo vysvětlování ho prostě obejměte. A čím víc bude mluvit, tím víc objímejte. A když bude říkat, že Vám nevěří nebo když Vám bude nadávat nebo říkat, že si něco musíte nejdřív vyříkat, objímejte dál. A objímejte, dokud ten druhý „nezjihne“, dokud ve Vaší náruči nezměkne. Možná až tehdy se skutečně rozpláče, spíš se ale v tom okamžiku uvolní. A možná že se v tomhle okamžiku rozplyne jeho „zakletí“. My muži míváme někdy potřebu ženy zachraňovat. Tohle je jediná možnost, jak někoho skutečně zachránit: Když ho přestaneme zachraňovat a místo toho ho obejmeme.
A jak obejmout sebe? Prostě podobně jako panáček na tomhle obrázku. Nebo si to jen představte. Nebo se zachumlejte do peřiny.
Otázky:
Otázka: A když to neumím?
Odpověď: I tak to udělejte. Není tak moc důležité jestli to umíte nebo ne, jako to, jestli jste s tím druhým v jeho bolesti. Nebo s tím v něm, co trpí. Nebo s tou částí sama sebe, která trpí.
Odpověď 2: A jestli chcete, můžete se to naučit víc. Na kurzu Léčivé objetí se to budeme učit. A trochu i na kurzu Kouzlo dotyku. A trochu jinak i na některém z pokračujících kurzů Stát se MUŽEM/ Být ŽENOU.
V tomhle smyslu je skutečně odpovědí na všechno láska.
Musí to být ale dospělá láska (v tom smyslu, že ji dává ten, kdo je skutečně dospělý, nestačí mít dospělé tělo) a současně nevinná láska (a tu zas umí častěji děti než dospělí). Až když je láska současně dospělá a nevinná a silná, až tehdy je odpovědí na hodně situací. Proč silná ? Protože někdy musíme být schopní udělat i to, co bolí. Zubař musí vytrhnout zub. Kdyby amiloval jen „étericky“, zubu ani trpícímu tím nepomůže. o
Dovětek:
Po napsání článku jsem kamarádku poprosil, zda mohu tenhle článek zveřejnit. Už když jsem jí volal, měla veselejší hlas (Stačilo „jen“ obejmout vnitřní dítě!!! ) a než se pak dostala k napsání mailu, stalo se ještě víc:
„Martine moc Ti děkuju. Samozřejmě že máš moje svolení, tohle je důležité a sama moc dobře vím, kolikrát musím stejnou informaci slyšet či číst v různě zabalených slovech, než ji přijmu a dokážu uchopit. Čím víc těch slov budeme mít my lidi k dispozici, tím větší naději máme, že některé z nich právě teď pronikne skrz ty naše krunýře a ochrany.
Mám Tě moc ráda, měj se hezky, a mimochodem, už mi poslal smsku a moc hezkou.“
Volala mi jedna kamarádka. Zamilovala se, ale každý den brečí. Bojí se, že o ten vztah přijde. Logicky ví, že to tak nemusí být a že by si měla užívat své zamilovanosti, ale je to silnější, než ona.
“Já mu napsala SMS a on mi neodpověděl. A já tak moc chci, aby mi odpověděl.“ A protože se v sobě docela vyzná, hned dodala: „ A já už i vím, kdo to ve mně potřebuje. Je to ta malá já, co potřebuje od mámy slyšet, že ji má ráda.“
Kdo mě zná, už asi tuší, co jsem jí odpověděl: „Tak ji obejmi Ty. Řekni jí, že ji máš ráda a klidně jí pošli i tu SMSku.“
“ Když ona mi nevěří,“ odpověděla mi hned kamarádka. A začala hned říkat další věci. (To je normální, že lidé často začnou utíkat od toho nejpodstatnějšího).
“ Ale tím spíš ji obejmi“, nedal jsem se odradit.
“Když já mám pocit, že když mi ten muž neodpoví, že pro mě skončí svět,“ dodala ona. S takovou větou se nedá nic dělat. Můžete samozřejmě vysvětlit, že tomu tak nebude. Ale člověk v takovém rozpoložení je z určitého hlediska mimo realitu. Ona samozřejmě ví, že svět neskončí. Ale tomu v ní, co je vystrašené, tomu to nevysvětlíte. A když se o to pokusíte, ztratíte s tím kontakt. Takže když se Vám to podaří, selhali jste (protože jste ztratili důvěru i komunikaci), zatímco když se Vám to nepodaří, selhali jste méně, protože jste ztratili „jen“ důvěru. Abyste danému člověku pomohli, musíte jít do jeho světa a současně se v něm neztratit. Takže jsem řekl:
“ Tak tím spíš ji obejmi. Možná bude konec světa, ale v tom skončení světa budete spolu a v objetí. “
I když kamarádka zůstala ve svém pocitovém zoufalství, v jejím hlase se moc nezměnilo a rozhodně se ze svého pocitu hned v té minutě neuzdravila, řekla mi něco, co mi ukázalo, jak moc jsem jejímu vnitřnímu dítěti pomohl: „Martine, moc děkuju, že jsi.“ Nemusela to říkat a já to ani nečekal. Moje logická část si říká: Vždyť jsem jí ani tak moc nepomohl. Skutečná pomoc je v tom, že jí bude dobře.
Ale v tom je ta zrádnost logiky. O to ve skutečnosti nejde. (I když samozřejmě i o to jde, ale až v druhém plánu). Pro dítě je jediná podstatná věc: Jestli je maminka (a/nebo tatínek) se mnou. Dítě zvládne skoro cokoliv, když ho maminka a tatínek mají rádi.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Důležité je vědět, že malým dítětem jsme v každém okamžiku zoufalství, beznaděje, velké úzkosti, velkého smutku. V každém okamžiku, kdy reagujeme neadekvátně, nelogicky, kdy si ubližujeme. A to dítě trpí nikoliv proto, co ten dospělý říká, ale proto, že to dítě PRÁVĚ TEĎ je zoufalé, bez naděje, úzkostné, smutné. Když pomůžeme dospělému, aby tyhle pocity necítil, pomůžeme mu jen k tomu, aby se od toho vnitřního dítěte odřízl a to dítě je pak ještě víc samo a zoufalé. (A o to víc pak bude dělat zoufalé věci.)
Když místo toho daného člověka jen obejmeme a nic neříkáme nebo jen pěkné věci, staneme se pro to dítě osobou, která mu zastoupí maminku a dítě se uklidní a uvolní. A dospělý pak zase může rozhodovat o svém životě. Dokud to dítě v sobě neuklidní a neuzdraví, má jen šanci ho popírat a podléhat mu nebo mu jen podléhat.
---------------------------------------------------------------------------------------------- Myslete na to, když Vám nebo někomu vedle Vás bude nedobře: Místo vysvětlování ho prostě obejměte. A čím víc bude mluvit, tím víc objímejte. A když bude říkat, že Vám nevěří nebo když Vám bude nadávat nebo říkat, že si něco musíte nejdřív vyříkat, objímejte dál. A objímejte, dokud ten druhý „nezjihne“, dokud ve Vaší náruči nezměkne. Možná až tehdy se skutečně rozpláče, spíš se ale v tom okamžiku uvolní. A možná že se v tomhle okamžiku rozplyne jeho „zakletí“. My muži míváme někdy potřebu ženy zachraňovat. Tohle je jediná možnost, jak někoho skutečně zachránit: Když ho přestaneme zachraňovat a místo toho ho obejmeme.
A jak obejmout sebe? Prostě podobně jako panáček na tomhle obrázku. Nebo si to jen představte. Nebo se zachumlejte do peřiny.
Otázky:
Otázka: A když to neumím?
Odpověď: I tak to udělejte. Není tak moc důležité jestli to umíte nebo ne, jako to, jestli jste s tím druhým v jeho bolesti. Nebo s tím v něm, co trpí. Nebo s tou částí sama sebe, která trpí.
Odpověď 2: A jestli chcete, můžete se to naučit víc. Na kurzu Léčivé objetí se to budeme učit. A trochu i na kurzu Kouzlo dotyku. A trochu jinak i na některém z pokračujících kurzů Stát se MUŽEM/ Být ŽENOU.
V tomhle smyslu je skutečně odpovědí na všechno láska.
Musí to být ale dospělá láska (v tom smyslu, že ji dává ten, kdo je skutečně dospělý, nestačí mít dospělé tělo) a současně nevinná láska (a tu zas umí častěji děti než dospělí). Až když je láska současně dospělá a nevinná a silná, až tehdy je odpovědí na hodně situací. Proč silná ? Protože někdy musíme být schopní udělat i to, co bolí. Zubař musí vytrhnout zub. Kdyby amiloval jen „étericky“, zubu ani trpícímu tím nepomůže. o
Dovětek:
Po napsání článku jsem kamarádku poprosil, zda mohu tenhle článek zveřejnit. Už když jsem jí volal, měla veselejší hlas (Stačilo „jen“ obejmout vnitřní dítě!!! ) a než se pak dostala k napsání mailu, stalo se ještě víc:
„Martine moc Ti děkuju. Samozřejmě že máš moje svolení, tohle je důležité a sama moc dobře vím, kolikrát musím stejnou informaci slyšet či číst v různě zabalených slovech, než ji přijmu a dokážu uchopit. Čím víc těch slov budeme mít my lidi k dispozici, tím větší naději máme, že některé z nich právě teď pronikne skrz ty naše krunýře a ochrany.
Mám Tě moc ráda, měj se hezky, a mimochodem, už mi poslal smsku a moc hezkou.“
